Můj příběh je ztotožněním hranic, které nebyly zdravé a nastaveny s láskou. Vedly k devastaci mé osobnosti a ničily moji podstatu, identitu a pochopení světa, ve kterém jsem vyrůstala. Jak jsem se je začala učit v dospělosti s pomocí sestřiček, lékařů a lidí, kteří mě vedli na cestě k dospělosti, růstu a zralosti mé samotné. Mé hranice mě spíše ničily, než budovaly. To také probereme postupně. Hranice především mají vést ke svobodě, a ne k nesvobodě.
Mají nás formovat. To neznamená, že nám to vždy bude příjemné a milé. Správná výchova není vždy růžová a příjemná, ale někdy jedno bolavé a slzavé údolí. Není to vždy zalité sluncem a duhou. Aby přišla duha, tak musí pršet a být bouře, pak si totiž vážíme dnů, které jsou nádherné a ukládáme si je do nouzové kapsy pro případy, kdy nebudou dny, tak pěkné. Ať vždy vytáhneme to, co nám řekne něco hezkého, když se cítíme k ničemu a bezcenní.
Láska, posun , vítězství, pády a výhry 🙂
Lásku poznáš skrze bouři, zatím-co se dvě srdce bouří.